Představení stadionu: Berlínský olympijský stadion - Hertha BSC
1868
Ještě před začátkem 19. století byly v tehdejším hlavním městě německé říše u vysoké společnosti ve veliké oblibě koňské dostihy. Dostihové závodiště v Hoppegartenu, ležícím východně od Berlína, bylo místem, kde se setkávala a bavila nově vznikající smetánka velkoměsta. První koňské dostihy se zde konaly již v roce 1868. O provoz závodiště se staral „Union-Klub“. Zájem diváků se však postupně snižoval z důvodu neochoty zámožných občanů podstupovat dvouhodinové cesty napříč celým městem. Union-Klub začal v roce 1884 hledat pro své závodiště jiné vhodné místo na tehdy se rozvíjejícím západním okraji Berlína. Až do roku 1893 se klub usídlil Ruhlebenu.
1906
Victor von Podbielski docílil v roce 1906 toho, že se mohl Union-Klub konečně usídlit v Grunewaldu. Využil k tomu své politické i osobní styky (královsko-pruský státní ministr, ministr zemědělství a lesnictví, viceprezident Union-Klubu a Spolku pro překážkové dostihy). Union-Klub si severně od Doberitzer Heerstrasse (dnešní Heerstrasse) pronajal v únoru 1907 zdejší pozemky na třicet let.
Na místě, kde se městská smetánka měla bavit koňskými dostihy, se však již tou dobou prohánělo berlínské obyvatelstvo, které si toto území velmi oblíbilo. Císař Vilém II. v roce 1904 přislíbil vytvořit z tohoto území a již stávajících hřišť severně od Grunewaldu pro svoje poddané „lidový park“. Union-Klub tak musel snést, že jemu pronajatá půda bude sloužit také pro „všeobecné sportovní účely“. To byl počáteční impuls pro vznik stadionu v Grunewaldu.
1909
Architekt Otto March navrhl závodní trať, kterou mohlo sledovat 40.000 diváků. Slavonstní otevření proběhlo 23. května 1909. Uprostřed areálu byla vyhloubena jáma o ploše 85.000 m², jako příprava pro pozdější výstavbu stadionu.
Německá říše se několikrát a vždy neúspěšně pokoušela získat pořadatelství Olympijských her. Teprve v roce 1912 Berlín uspěl a bylo mu přiděleno pořádání her v roce 1916. Podbielskemu se podařilo zajistit financování stadionu částkou ve výši 2,25 milionů říšských marek a v srpnu 1912 byly zahájeny výkopové práce pro Národní stadion (Deutsches Stadion), známý též jako "Grunewaldstadion". Německý stadion nabízel 11.500 míst k sezení a dalších 18.500 míst k stání. Plavecký stadion měl kapacitu 3.000 diváků. Německý stadion byl se všemi svými objekty dokončen 15. května 1913. Jeho výstavba tak trvala pouhých 200 dní. Slavnostního otevření stadionu 8. června 1913 se nedožil architekt Otto March. Zemřel 1. dubna 1913.
Z Německého stadionu se od té chvíle stalo centrum německých sportů. Stadion se rychle vyvinul ve středisko vrcholového a profesionálního sportu, ve kterém probíhala příprava nejlepších německých atletů na nadcházející hry v roce 1916. Probíhal tu výběr talentů, trenérů a vzdělávali se zde i sportovní učitelé.
Ale Olympijský sen byl náhle ukončen noční můrou. Sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou uvrhl Evropu do války. Stadion byl uzavřen a do roku 1916 sloužil jako vojenská nemocnice.
15. května 1920 byla při berlínské univerzitě Friedricha Viléma (dnešní Humboldtově univerzitě) založena Německá vysoká škola pro tělesnou výchovu (DhfL). V létě 1921 byla pro univerzitu na stadionu severně od plaveckého bazénu postavena dvoupatrová hlavní budova. V květnu 1922 byla uvedena do provozu nová tělocvična, šermířská hala, jídelna a studovna.
1925
Theodor Lewald přišel s návrhem vybudovat soubor staveb s názvem „Sportforum“ – tento návrh se neshledal s velkou podporou u Říšského výboru pro tělocvik (DRA), vedení této organizace navrhovalo jiné názvy. Mezi jinými byly podány také následující návrhy: „lidové zoceliště, tělocvičné bojiště, místo tělesné kultury, německá škola síly a moci, sportovní hrad, sportovní háj, hrad lidové síly, německé zřídlo tělesných cvičení“. Název Sportovní fórum se však přes všechny námitky velice rychle šířil, až nakonec 16. září 1925 pokřtilo představenstvo Německého říšského výboru pro tělocvik celé rozšířené území na Německé sportovní fórum, jehož pojmenování setrvalo až do dneška. 18. října 1925, k výroční bitvy národů u Lipska, byl slavnostně položen za účasti říšského předsedy Hindenburga základního kámen, a to i přes to, že neexistovaly žádné plány Sportovního fóra. Na konci roku 1925 byla vypsána architektonická soutěž, kterou překvapivě vyhráli bratři Werner a Walter Marchovi, synové architekta Německého stadionu.
Na konci 20. let byla znovu obnovena myšlenka na uspořádání olympijských her v Berlíně. Werner March vypracoval návrhy, podle nichž měl být Německý stadion přestavěn a kapacita diváků zvýšena na 65.000. Tento sen tentokrát zhatil 29. říjen 1929, známý jako „černý pátek“ a nástup světové hospodářské krize. Přesto však byla část stadionu postavena a to západní polovina haly tělocvičny, letní plavecký bazén, domov Anna a tenisový pavilon.
1930
Již během konání 9. olympijského kongresu IOC (International Olympic Comittee) v roce 1930 oficiálně podal Theorod Lewald nabídku uspořádat hry v roce 1936. IOC se nechala přesvědčit obrazem města plného sportovních parků a zaníceného pro sport. Berlín při hlasování porazil Barcelonu počtem hlasů 43 ku 16 a osm členů se zdrželo. Stále byl vyžadován model přestavby stadionu od Wernera Marcha. Nástup Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře 30. ledna 1933 však znamenal v diskuzi o novém stadionu obrat. Hitlerova vláda již dříve rozpoznala ohromný propagandistický účinek her. Na přestavbu Německého stadionu a Sportovního fóra byly uvolněny prostředky ve výši šesti milionů marek. Mělo vzniknout něco velkolepého, krásného a svým způsobem nepřekonatelného. Projektu byl současně dán nový název Říšské sportovní hřiště.
První návrhy plánovaly odstranit závodní i cyklistickou dráhu a zapuštěním stadionu měla být rozšířena jeho kapacita na více než 100.000 diváků. 14. prosince 1933 schválil Hitler konečnou variantu označovanou jako „variantní řešení B“, které bylo již třetím řešením bratří Marchových.
V návrhu se počítalo se zbouráním Německého stadionu. Nový stadion měl být vyhlouben deset metrů do země a nad terénem měl být vysoký 13 metrů. Rozdělení diváků směrem dolů a nahoru se mělo odehrát v přízemním ochozu.
V březnu 1934 se začalo s demoličními pracemi tribuny hipodromu a Německého stadionu. Zemina vytěžená při hloubení jámy stadionu byla použita při stavbě „Západní terasy“ hlavní západní tribuny na Maifield (Májové pole).
Realizace stavby byla od samého začátku pozadu za časovým harmonogramem. Stát tlačil na zúčastněné stavební firmy, hrozil jim vícesměnným provozem, a pokud se z jakýchkoliv důvodů stavěly na odpor, ihned je nahradil jinou společností. Stavební firmy byly dále zavázány zaměstnávat „národnímu hospodářství příznivé dělníky německé státní příslušnosti a árijského původu“. Zatímco v dubnu 1935 činil počet pracovníků ještě 1.500, tak v červenci 1935 bylo registrováno již 2.064 dělníků, kteří měli dohonit zpoždění ve stavebním plánu. Občas na stavbě Říšského sportovního hřiště pracovalo 500 firem a až 2.600 osob. Běžně se pracovalo ve dvou směnách. Neexistují přesné doklady o ceně, ale z dostupných informací je cena odhadována na přinejmenším 27 milionů marek. Deficit mezi plánovaným státní financováním byl vyplněn z darů a přístupu k prostředkům z programu na obstarávání práce. Na výstavbu a zlepšení dopravní infrastruktury vynaložilo město dvanáct milionů marek.
1936
XI. letní olympijské hry v Berlíně byly zahájeny 1. srpna 1936 a ukončeny 16. srpna 1936 velkou závěrečnou oslavou.
Sportovních utkání se zúčastnilo 3.956 sportovců (z toho 328 žen) ze 49 zemí. Nejúspěšnějším atletem byl James Cleveland „Jesse“ Owens, který získal čtyři zlaté medaile: běh na 100m a 200m, ve skoku do dálky a štafetě 4x100 metrů. V neoficiálním pořadí států vyhrálo Německo se 33 zlatými, 26 stříbrnými a 30 bronzovými medailemi před Spojenými státy americkými (24/29/12) a Maďarskem (10/1/5).
Během olympijských her se hlavní město německé říše ukázalo ve své nejlepší formě. Již v roce 1932 sdělil Adolf Hitler německému členovi IOC Karlu Ritterovi von Halt, že NSDAP nebude olympijským hrám v roce 1936 činit „žádné těžkosti a nebude se stavět na odpor proti účasti závodníků s barevnou pletí“.
Polovojenské oddíly SA (Sturm Abteilung - úderné oddíly) dostaly příkaz, aby v období mezi 30. červnem až 1. zářím 1936 zanechali jakýchkoliv antisemitských útoků. Hry se tak mohly konat před zdánlivě klidnou kulisou. Kromě pozitivních dojmů ze sportovních zápasů se v zahraničí ozývaly také kritické hlasy, které pod hezkou fasádou rozpoznaly teroristický režim.
Po skončení olympijských her se Říšské sportovní hřiště stalo dějištěm ročně asi 20-25 velkolepých akcí. Vysoká škola tělesné výchovy musela svůj provoz přerušit a namísto ní vznikla na Hitlerův rozkaz 15. dubna 1936 Říšská akademie pro tělesná cvičení. Absolventi studia měli získat „bohatý jednotný výcvik v oblasti tělesné výchovy“. Ve skutečnosti se však jednalo o polovojenskou sportovní přípravu SA.
1937
20. července 1937 se odehrálo první finále německého fotbalové ligy, kdy Schalke 04 porazilo 1.FC Norimberk 2:0. V létě 1937 byla na zvonici otevřena turistická vyhlídková plošina. 28. září 1937 pochodovalo po Májovém poli sto tisíc příznivců Hitlerova režimu s pochodněmi, aby zde přivítali vůdce Itálie Benito Mussoliniho. Během války probíhalo na stadionu mnoho válečných her a stadion hrál hlavní roli v zábavném programu pro německé vojáky. Vojákům zde byl dopřáván oddech před jejich návratem na frontu.
Říšské sportovní hřiště bylo poměrně brzy připraveno na válku. V části maratónského tunelu byly zřízeny betonové stropy a dělící stěny, aby mohl sloužit také jako bunkr. Na začátku války zde firma Blaupunkt vyráběla roznětky do protileteckých zbraní a podzemní zařízení na stadionu byly připraveny jako provizorní sídlo pro "Großdeutscher Rundfunk" (Velkoněmecký rozhlas).
Při náletech spojeneckých bombardérů sloužil ovál stadionu jako orientační bod. Z bezpečnostních důvodů byly proto mezi Bavorskou a Pruskou věží svěšeny olympijské kruhy. V administrativní budově na Olympijském náměstí byla uskladněna munice a v ostatních budovách potraviny a velké zásoby vína. Olympijské náměstí bylo jedním z deseti míst v Berlíně, kde se 12. listopadu 1944 odehrálo jedno z posledních Hitlerových veřejných vystoupení.
1945
Jen několik málo dní po bezpodmínečné kapitulaci v květnu 1945 se začalo s pracemi na obnově Říšského sportovního hřiště. Celé území bylo pokryto bombovými krátery, části zdí se sesunuly, všude okolo se povalovaly prázdné bedny od munice, zničená technika, barikády a mrtvoly. Budova Sportovního fóra byla těžce poškozena a „Stadiónové terasy“ ležely v sutinách. Májová tribuna, pod níž byl umístěn Říšský filmový archiv, byla zapálena a oheň dohasínal dlouhé dny. Oheň přeskočil také na zvonici a zcela ji vypálil. Severní dům na Olympijském náměstí byl zničen až dodatečně, když v něm explodovala uskladněná munice.
Carl Diem, generální tajemník organizačního výboru olympijských her v roce 1936, se jmenoval ředitelem správy Říšského sportovního hřiště a začal se svými dřívějšími zaměstnanci pracovat na nejnutnějších opravách. Mezitím Rudá armáda obsadila Dům německých sportů a zřídila zde kasárny. 20. června 1945 nechal Diem otevřít pro veřejnost téměř nedotčený plavecký stadion. Po stažení Rudé armády 1. července 1945 obsadila území Říšského sportovního hřiště britská armáda. Přístup na olympijský stadion byl veřejnosti okamžitě zakázán, poněvadž Britové měli v plánu využívat (až na zničené Stadiónové terasy) celé území.
1946
Britové znovu otevřeli stadion 7. a 8. září 1946 u příležitosti konání lehkoatletického přeboru „Sportovní slavnost osmi národů“. 15. února 1947 pozbylo olympijské území dočasně svůj symbol; na příkaz britské vojenské vlády byla kvůli narušené statice vyhořelá zvonice odstřelena. Zvon se při dopadu poškodil a praskl. Aby zvon uchránili před nájezdy zloději kovů, zakopali jej v květnu 1947 britští vojáci na nádvoří.
1948-49
Postupně byly části Říšského sportovního hřiště předávány zpět pod německou správu. Olympijský stadion byl předán 12. června 1949. Rok na to se berlínský senát rozhodl přejmenovat Říšské sportovní hřiště na „Olympijský stadion“. O několik dní později vydal tehdejší městský úřad překvapivou zprávu, že má být bunkr Blaupunkt odstřelen. Tehdejší primátor Ernst Reuter marně protestoval, požadoval aby byly betonový strop odstraněn pomocí pneumatického kladiva - odstřel zničil asi 2.000 míst pro diváky.
1956
March neúspěšně bojoval proti stavbě tzv. „Corbusierova domu“ v blízkosti stadionu. Jeho zásluhou se 18. prosince 1956 uskutečnilo vyzdvižení zvonu a byla vybudována nová zvonice, která byla po dvouleté výstavbě dokončena v roce 1962. Nová věž měřila 77,17 m, což je téměř o jeden metr více, než měřila její předchůdkyně. V rámci nového budování areálu byla téměř bez povšimnutí obnovena hala Langemarck, kterou nechali zřídit národní socialisté jako vzpomínku na mrtvé v bitvě Langemarck a která byla při odstřelu v roce 1947 rovněž poškozena.
1957-69
V aréně se také uskutečnila diskrétní denacifikace: „Vůdcova lóže“ na čestné tribuně byla zkrácena přibližně o metr, aby se snížil její historický účinek. V listopadu 1966 bylo nově nainstalováno umělé osvětlení. Čtyři stožáry, každý vysoký 88 metrů ovšem se svojí světelností 400 luxů pro kopanou a 300 luxů pro lehkou atletiku nedosahovaly standardů tehdejší doby pro sportovní stadiony (1500 luxů). V roce 1969 byla provedena výměna škvárové dráhy za novinku z umělé hmoty (Rekortan). Nový povrch měl být testován pro olympijské hry 1972 v Mnichově.
1974-93
Pro mistrovství světa ve fotbale v létě roku 1974 získal stadion částečně zastřešenou severní a jižní tribunu. Tato úprava chránila před nepřízní počasí 26.000 míst k sezení. Byla obnovena tribuna pro novináře, zmodernizovány šatny pro sportovce a toalety pro diváky. Zóny pro publikum a novináře byly rozděleny plexisklem. V listopadu 1989 se původní návrh kandidovat na pořádání letních olympijských her v roce 2004 přesunul již na rok 2000. Celé území mělo projít rozsáhlou sanační a modernizačními pracemi. Kandidatura Berlína však ztroskotala již v prvním kole 23. září 1993.
1994
Po téměř padesáti letech byla 8. září 1994 ukončena vojenská přítomnost Velké Británie na bývalém Říšském sportovním hřišti v Berlíně. V rámci oslav odhalil britský ministerský předseda John Major a úřadující starosta Berlína Eberhard Diepgen před Domem německých sportů na Adlerplatz pamětní desku.
1998-99
Po předložení řady návrhů a posudků, z nichž některé navrhovaly zbourání stadionu a vybudování nové čistě fotbalové arény, se berlínský senát 26. května 1998 rozhodl opravit chátrající Olympijský stadion a vybudovat z něj víceúčelovou arénu. Veřejná architektonická soutěž byla uzavřena 31. července 1998 a 1. prosince téhož roku senát vybral návrh architektů z firmy „ von Gerkan, Marg und Partner“ (kteří projektovali i nové hlavní nádraží v Berlíně). 9. května 2000 padlo rozhodnutí ohledně investora oprav, modernizace a budoucího provozovatele na augsburskou stavební firmu Walter Bau-AG.
Koncesní smlouva předem stanovila, že Walter Bau-AG zrekonstruuje a zmodernizuje stadion pevnou smluvní cenou ve výši 242 milionů Euro. Stavební koncern získal na oplátku stejně jako Hertha BSC podíl 37,45 procent v nové provozovatelské společnosti, Spolková země Berlín drží zbývajících 25,1 procent. Částka kolem 46 milionů Euro, které nesehnala země ani svaz, měla jít přes provozovatelskou společnost na úvěr Walter Bau-AG. Smlouva byla uzavřena na následujících 13 let.
2000
3. června 2000 se odehrál slavnostní akt zahájení přestavby stadionu. Akce se zúčastnil mimo jiné spolkový kancléř Gerhard Schröder, Franz Beckenbauer jako zástupce Německého fotbalového svazu a další řada politických a sportovních celebrit.
Opravy postupovaly krok za krokem. Stadion byl rozdělen na 19 úseků a s pracemi se započalo od severovýchodu. Horní kamenný prstenec zůstal z velké části nedotčen, ale spodní část musela být kompletně přestavěna. Při přestavbě spodního prstence byla zároveň snížena hrací plocha o 2,65 metru. Mohly tak být přistavěny další dvě řady sedadel a zkrácena vzdálenost od hrací plochy. Do vnitřní galerie mezi horními a spodními tribunami bylo nově začleněno 76 VIP boxů. Pod historickou síní slávy a Coubertinovým sálem nově vznikla čestná tribuna. Ve dřívějších kabinách pro novináře na horních tribunách bylo navrženo 13 sky-boxů. Nová atletická dráha je pokrytá modrým tartanem (namísto původní červené tratě).
Přestavba probíhala za běžného provozu. Na staveništi se neodehrávaly jen zápasy bundesligového klubu Hertha BSC a každoroční závěrečný zápas DFB, ale od roku 2003 je stadion také domovem amerického fotbalového klubu Berlin Thunders. K tomu účelu zaručila firma Walter Bau AG 55.000 míst k sezení a během pohárového finále dokonce až 70.000 sedadel. Pouze pořádání ISTAF (soutěž v lehké atletice) se muselo během stavebních prací přesunout do sportovního parku Ludwiga Jahna.
Zastřešení tribun nevytváří uzavřený kruh, aby se nezastavěl historický průzor směrem k Maratónské věži. Byl tak splněn požadavek památkářů zachovat pohledové spojení stadionu s Májovým polem a zvonicí. Zdánlivě vznášející se střecha spočívá na dvaceti štíhlých ocelových sloupech vystupujících z horních tribun. Do střechy byla zabudována nejmodernější světelná technika, jakož i zvuková aparatura s výkonem přes 150.000 wattů.
2004
Dokončení přestavby bylo oslaveno sérií koncertů a jiných událostí od 31. července do 1. srpna 2004. Již od počátku UEFA propůjčila stadionu statut pětihvězdičkového stadionu. Od 2. srpna je stadion jako dříve (s výjimkou dnů, kdy se pořádají utkání) otevřen pro všechny obyvatele Berlína a turisty.
Německé národní fotbalové mužstvo odehrálo na novém olympijském stadionu svoje první utkání 8. srpna 2004, kdy tým pod vedením Jürgena Klinsmanna remizoval s Brazílií 1:1. Finální dokončení stadionu a jeho okolí se protáhlo až do roku 2006, aby mohlo být vše připraveno na sportovní událost roku: mistrovství světa ve fotbale.
Berlínský olympijský stadion patřil k těm 12 stadionům v Německu, kde se konalo mistrovství světa ve fotbale 2006. Pro otevření mistrovství byla plánována velká akce 7. června 2006, kterou navrhl a komponoval rakouský umělec André Heller, a která měla stát 25 milionů euro. V lednu 2006 však došlo k dosti kontroverznímu rozhodnutí výboru FIFA, který celou oslavu zrušil vzhledem k údajným problémům s trávníkem stadionu; později byly z jiných pramenů jmenovány problémy s organizací prodeje vstupenek, zejména těch dražších.
V Berlíně se během mistrovství světa odehrálo několik zajímavých střetnutí. Jednalo se celkem o šest zápasů, mj. i finále mistrovství 9. července.
Od roku 2006 se na stadionu pořádá Pyronale, mistrovství světa v ohňostrojích. Porota složená z odborníků v oblasti pyrotechniky a také celebrit rozhoduje o vítězi ohňové show, kterou sleduje pravidelně více jak 50.000 diváků.
Mezi další výrazné akce je možné zařadit koncerty Genesis a jejich Comeback-Tour, Madonna a "Sticky & Sweet" Tour nebo U2 během svého 360 ° Tour.
Kompletní fotogalerie z utkání Hertha Berlín - Bayern Mnichov
Zdroj: oficiální stránky berlínského olympijského stadionu
