8.2.2012
Zdroj: Eurofotbal.cz
Liverpoolu zasvětil nejlepší roky své kariéry a direktoriát mu za to musí být nezměrně vděčný. Ian Rush, vždy ozdoben slušivým knírkem, se stal během 15 let, co oblékal červený dres klubu z města Beatles, historicky nejlepším liverpoolským střelcem s 346 góly. Krom toho nastřílel nejvíc gólů ze všech také v historii Ligového poháru a velšské reprezentace. Zkrátka ikona, jak má být!
Byl to střelec k pohledání, lámal jeden rekord za druhým, přesto se nikdy nepodíval na velký mezinárodní turnaj. Postihla ho stejná "smůla" jako George Besta či krajan Ryana Giggse. Narodil se totiž v zemi, která není zrovna fotbalu zaslíbená. Přesto neměl sebemenší problém zůstat vlastencem a hrdě reprezentovat tak malý fotbalový národ, jakým Wales bezpochyby je. Národní dres oblékal nepřetržitě 16 let, když si svůj debut odbyl jako devatenáctiletý, ještě jako hráč Chesteru City, v roce 1980.
Ian Rush se tedy narodil 20. října roku 1961 a hned v mládí měl jasnou představu, čím se chce jednou živit. Nejprve však hodlal dodělat školu, jak učinil v roce 1978. Okamžitě poté se začal naplno věnovat své lásce, tedy fotbalu. Ujal se ho třetiligový Chester City a rozhodně neprohloupil. Rush hned po nástupu do klubu udivoval trenéra A mužstva svým uměním v mládežnických výběrech a ten tak neměl jinou možnost, než ho vyzkoušet v dospělé kategorii. A nezůstalo jen u zkoušky, Rush odehrál hned v první sezoně 34 utkání a skóroval v nich 14krát, přestože začínal jako záložník. K přesunu na hrot útoku mu výrazně pomohl také odchod jmenovce Iana Edwardse do Wrexhamu, ale především neuvěřitelný čich na góly. Ten se projevil i ve třetím kole FA Cupu v téže sezoně, kdy Chester senzačně i díky jedné Rushově trefě vyřadil Newcastle. Překvapení z třetí ligy pak doputovalo až do osmifinále, kde se muselo sklonit před Ipswichem.
Mám vás rád Toffees, ale...
Takového talentu si nemohli nevšimnout skauti těch nejvěhlasnějších klubů Anglie a v dubnu roku 1980 ho ještě jako osmnáctiletého klučinu podepsal Liverpool. Ironií osudu je fakt, že malý Ian přál spíše Evertonu, městskému rivalovi Reds. Po takové nabídce však sáhl okamžitě, o zájmu Manchesteru City nechtěl ani slyšet. Manažer Liverpoolu Bob Paisley neváhal za talentovaného mladíka vysázet na stůl 300 000 liber, což byla v té době obrovitá částka. Jak se ale později ukázalo, Rush splatil Liverpoolu v budoucnosti každou libru, kterou za něj tehdy utratil.
Bob Paisley nejprve nechal mladého forvarda učit se velkému fotbalu v rezervním týmu Liverpoolu, přesto si ještě v tomto roce Rush odbyl premiéru v novém dresu, když v prosincovém utkání s Ipswichem střídal Kennyho Dalglishe, s nímž později vytvořil nezapomenutelnou útočnou dvojku Liverpoolu 80. let. I přes brzký debut a dalších šest startů nebyl se svou současnou situací Rush spokojen a hrozil dokonce odchodem. Při jednom pohovoru mu však Paisley řekl, že "má být více sobecký před soupeřovou brankou", a Rush se tak rozhodl zůstat a poprat se o místo v sestavě.
Jak se ukázalo, trpělivost opravdu růže přináší. V nadcházející sezoně už byl totiž stavebním kamenem základní jedenáctky Reds a stal se dokonce nejlepším střelcem Liverpoolu ve všech soutěžích. V lize skóroval 17krát, celkově 30krát! Není tak divu, že byl po příští sezoně vyhlášen největším talentem pro rok 1983. Takové pocty se mu dostalo zcela po právu, neboť si oproti loňské sezoně ve First Divison gólově výrazně polepšil (trefil se 24krát) a i celkově udělal mírný pokrok (ve všech soutěžích zaznamenal 31 branek). Dařilo se i celému týmu, když Liverpool vybojoval titul s jedenáctibodovým náskokem na druhý Watford, k tomu ještě přidal triumf v Ligovém poháru, jenž Rush později vyhrál jako první hned pětkrát (stal se také spolu s Geoffem Hurstem nejlepším historickým střelcem tohoto poháru).
Památný rok 1984 a Rush s ním
V příští sezoně už to nebyl jen talent, ale podle novinářů i soupeřů Hráč roku! Aby také ne, zlepšení se totiž dostavilo neskutečné. Vzestupná tendence jeho kariéry nabrala na obrátkách, Rush skóroval v 65 utkáních hned 47krát, a přerušil tak na rok nadvládu Fernanda Gomese mezi nejlepšími evropskými střelci! Rok 1984 si nebude navždy pamatovat jen Rush, ale s ním i celý Liverpool. Tomu se nepovedlo obhájit jen obě trofeje z loňska, čili Ligový pohár a mistrovský titul, ale Reds k tomu opanovali i mezinárodní kolbiště, když i díky Rushovu proměněnému pokutovému kopu přemohli ve finále AS Řím až po penaltovém rozstřelu. Unikátní treble tak byl na světě a Rush byl u toho. Ale zlatá éra Liverpoolu nemohla trvat věčně, a tak v následujícím ročníku 1984-85 vyšli Reds po 10 letech naprázdno. Každý asi ví proč – zejména díky liverpoolským rowdies se udála ve finále PMEZ v Bruselu katastrofa, která vstoupila nesmazatelně do černých dějin fotbalu. Ještě před vypuknutím finálového duelu napadli příznivci Liverpoolu ty Juventusu a došlo ke zhroucení chátrající tribuny, při němž zemřelo 39 fandů Juventusu, dalších šest stovek lidí bylo zraněno. Přesto se později finále dohrálo a ne úplně koncentrovaný anglický celek podlehl Bianconeri 0:1. Aby toho nebylo málo, prohrál Liverpool také dostihy s Evertonem o mistrovský titul.
Na skok do Itálie
V příštích dvou sezonách pokračoval Ian Rush neohrozitelně v kanonádě a v rámci First Division nasázel nejprve 22, pak 30 gólů. Na konci ročníku 1985-86 pomohl Liverpoolu k zisku obou domácích pohárů, doposud naposledy v klubové historii. Pak však z kraje příští sezony šokoval oznámením, že město Beatles opouští. Upsal se Juventusu a mnozí za tímto přestupem viděli poslání udobřit vztahy mezi oběma celky. Podle toho to také vypadalo. Rush v tomto angažmá ovšem viděl velkou výzvu konfrontace s neprostupnými italskými obranami. V tomto směru však neoddiskutovatelně vyhořel, když v Serii A skóroval jen sedmkrát, a s nepořízenou se rád vracel po roce do Liverpoolu. Tam ho fanoušci přivítali s vděkem a popěvkem "Rushie is back" (Rushie je zpátky). Později o tomto frustrujícím italském angažmá Rush napsal i knihu.
Rush je zpátky a s ním přichází zákon...
Návrat do staronového působiště byl pro Rushe více než složitý. Kdo ví, zdali se na něm natolik podepsalo nevyvedené angažmá v Itálii, každopádně přes útočné duo Beardsley-Aldridge se mu prosazovalo jen ztěžka. Přesto se ještě v tomtéž ročníku, na konci sezony 1988-89, výraznou měrou zasloužil o triumf Reds v FA Cupu, když jakožto střídající hráč rozhodl finálový duel s Evertonem dvěma trefami v prodloužení. V nadcházejícím roce slavil Rush s Liverpoolem svůj pátý a také poslední ligový titul, přičemž sám velšský kanonýr skóroval ve 36 zápasech 18krát. Na zbylých frontách už ale Live víceméně pohořelo, šokující bylo hlavně jeho vypadnutí v semifinále Anglického poháru s Crystal Palace. Plodná léta Reds však pokračovala i nadále, pročež si v roce 1992 mohl Rush dojít už pro svou třetí medaili pro vítěze FA Cupu, když sám druhým gólem svého týmu pečetil liverpoolský triumf. Aby toho nebylo málo, dočkal se ještě v dresu Liverpoolu i dalšího úspěchu v Ligovém poháru, již pátého. Jeho zdejší poslední představení se datuje do konce sezony 1995/96, kdy byl přítomen u nešťastné prohry ve finále FA Cupu s Manchesterem United v poměru 0:1. Právě loučící se Rush svým způsobem zavinil krach Liverpoolských, neboť díky odrazu balonu od jeho těla mohl dát Cantona jediný gól zápasu.
Neklidné fotbalové dožití Iana Rushe
Zbytek své kariéry už pak strávil legendární Ian Rush spíše na jednoročních angažmá po různých klubech v Anglii. Nejprve přesídlil do Leedsu, kde se za celou sezonu trefil jen třikrát, aby se jako volný hráč stěhoval do Newcastlu. Tam ho zanedlouho vytlačil ze sestavy Alan Shearer, vracející se po dlouhém zranění, proto odešel hostovat do Sheffieldu United. Tam se vůbec nechytil, nestáli o něj ani Magpies, a tak se uchýlil raději ke štaci ve své domovině, skromném Wrexhamu, hrajícím ovšem anglickou ligu. Nikoliv tu nejvyšší, přesto Rush nedokázal v 18 druholigových utkáních skórovat, a proto začal být využíván spíše v záloze. Fotbalově nakonec dožil v předaleké Austrálii, když ukončil kariéru v necelých 39 letech.
Momentálně liverpoolská legenda pracuje jako odborný poradce velšské reprezentace, přičemž byl dříve zaměstnáván v Chesteru, klubu, který ho vychoval, jako kouč A týmu. Roku 2006 byl také uveden do Síně slávy anglického fotbalu. Rushovo jméno bude tak mít stále po světě velký zvuk, i když už bude třeba několik desítek let po smrti. Na takového střelce se zkrátka nezapomíná...