13.2.2012
Zdroj: Premierleague.cz
Ian Holloway si stěžuje, že nedostává odměny. Píše také o tom, proč ho téměř donutil Dalglish k slzám, o tenise, rugby nebo o tom, proč by měl Balotelli mlčet.
Způsob, jakým jsou manažeři placeni, není vůbec záhadný nebo temný. Jsme jako kdokoliv jiný na světě - když přijmeme práci, podepíšeme smlouvu a pracujeme podle těchto pravidel.
Dostal jsem se loni na titulní stránky, když se objevilo, že bych přijal procento částky za Charlieho Adama. Dokonce to nebyla pro mě žádná záležitost, ale ti, kteří se toho chytli, si mysleli, že jsem byl chlápkem, který dostal téměř 1m liber.
Ovšem proč ten povyk? Mnozí manažeři tohle mají ve smlouvě. Záleží na vedení a je to zákonné. A kromě toho jsem si zasloužil odměnu. Spatřil jsem potenciál Charlieho a riskoval, když jsem ho vzal do klubu. Jestli si myslíte, že je to špatné, tak vám dám příklad, proč naprosto nesouhlasím.
V mé první práci jsem vedl Bristol Rovers, kde jsem za 26letého Barryho Haylese zaplatil 200 tisíc. Kvůli tomu byl na mě vyvíjen neskutečný tlak. Barry si dříve zlomil nohu a byl neligovým hráčem. Ale já se tak rozhodl, protože jsem si myslel, že byl skvělý a že nám pomůže. O 18 měsíců později byl prodán za 2m liber. Já nedostal nic. Myslím, že je to absolutně ďábelské.
Pokud vlastníte společnost a přijdete s něčím, co vám vynese hodně peněz, očekáváte nějakou finanční odměnu. Nazývají to platem podle výkonu, tak proč by měl být fotbal jiný? Pokud objevím hráče, koupím ho a později ho prodám za obrovskou sumu, vydělám mému zaměstnavateli miliony a měl bych něco z toho dostat.
Někdo by mohl namítat, že jde o konflikt zájmů, že bych chtěl prodat někoho jen z důvodu, abych něco získal. Ale to je nesmysl ze dvou důvodů. První je, že manažer by nikdy s radostí neprodal svého hvězdného hráče, protože by se tím mužstvo oslabil, byly by horší výsledky a nakonec by byl vyhozen. A za druhé - to daleko důležitější - manažer nikdy nemůže říct, jestli má být hráč prodán. To vše závisí na majiteli.
Kdyby Liverpool v poslední lednový den honil Charlieho Adama, můj předseda by ho neprodal. Nechtěl jsem sám, aby odešel. Chtěli jsme za každou cenu zůstat v Premier League. Ale jde o to, že já o tom nerozhodoval.
Když jsme sestoupili, předseda ho prodal. Takže co kdybych z toho dostal pár zlaťáků? Nevidím v tom problém. Jde o standartní klauzuli ve smlouvě. Předseda chce, aby klub rostl a vydělával peníze. Pokud mu v tom pomůžu, je šťastný, že mi může dát podíl.
Jsem pyšný, jakým stylem trénuji, všímám si mladých hráčů a pokoušíme se je zlepšovat, stejně tak klub, pro který pracuji. Peníze nejsou moji motivací, nikdy nebyly a nebudou. Ale pokud jsem úspěšný, pak jako každý v každé společnosti nevidím důvod, proč bych neměl být odměněn.
Vidět Kennyho Dalglishe ve slzách, když dosáhl finále Carling Cupu, mě téměř donutilo plakat. Byl to fantastický, emoční moment a proč by tedy nemohl uronit slzu? Ukazuje to vášeň a jak moc pro něj Liverpool znamená. Každý, kdo to zlehčuje, je idiot. Četl jsem článek, ve kterém stálo, že je to smutné, neboť jde jen o Carling Cup a ukazuje to tedy, kam až kdysi vynikající klub spadl. Kdokoliv si to myslí, nemá o fotbale ponětí.
Fotbal je dnes neskutečně konkurenční. Získat jakoukoliv trofej je nevšedním výkonem. Carling Cup je trofej, pro kterou každý bojuje. Je snadné pochopit, proč byl Kenny plný emocí. Je to už tolik let, co musel snášet takový tlak, pod kterým momentálně je. V Liverpoolu jsou velká očekávání, protože byl odvážný, když koupil několik hráčů za velké peníze. Ale pokud Reds dokáží vyhrát trofej, ukáže se, že Kenny na to má.
Měli trochu štěstí ohledně penalty. Míč se odrazil od nohy Micaha Richardse na jeho ruku. Bylo to šokující rozhodnutí rozhodčího a není divu, že City byli naštvaní. Ale rád bych připomenul, že když Roberto Mancini porazil loni můj Blackpool 3:2, všechny tři góly neměly platit, přesto on nebyl zrovna nešťastný.
Pojďme si něco říct - Andy Murray není typem, který nedokáže zvládat tlak. Když někdo pracuje ve sportu, pozná, kdo na to má. Murray v pátek prokázal, že má vše potřebné, aby dokázal vyhrát grandslam. Ale má hroznou smůlu, že hraje v éře, kdy soupeří se třemi nejlepšími hráči v historii. Nikdy nebyl nikdo lepší než tihle tři. Miloval jsem McEnroa, Borga a Connorse, ale standard stoupl o něco výše.
Ale myslím, že to může Andy dokázat a doufám, že dokáže, protože ho mám rád, byť tam je k tomu i důvod. Když byl Blackpool v Premier League, na Twitteru neustále psal, jak si náš fotbal užívá.
Myslím, že se stal trochu naším fanouškem, takže když on vyhraje první významnou trofej, pošlu mu zprávu: ´Dobrá práce synu, vždy jsem ti věřil - teď polož svou raketu a přijeď nás sledovat na Bloomfield Road!´
Připravte se na návrat Joseho Mourinha v další sezoně. Jak se zdá, bylo mu řečeno, že musí vyhrát La Ligu a Champions League, aby si udržel svou práci - to je tlak! Myslím, že toho musí mít už ve Španělsku dost. A doufám, že ano, protože ho chci hrozně moc vidět zpátky. Je jiný než ostatní, ale je jedinečný a takové lidi chceme ve fotbale mít. Jsme v zábavném průmyslu, potřebujeme charaktery.
Paolo Di Canio je další. Myslím, že jeho řádění na pomezní čáře bylo skvělé. Lidé se mu trochu vysmáli, ale on vyšel a řekl, že se nikdy nezmění. Zcela správně. Nechceme, aby byl každý stejný, aby tam stál jako robot a neukazoval žádné emoce.
Kromě toho je Di Canio Ital. Vypadají, jakoby se moc hádali, ale kdepak. Choval by se stejně, pokud by jeho rodina udělala něco, co by neměl rád.
Jak může Mario Balotelli tvrdit, že se cítí být pronásledován? Chlap někoho kopne do hlavy, pro pána krále. Měl štěstí, že dostal jen čtyři zápasy a ne větší trest. Balotelli má talent, ale čeká ho dlouhá cesta, pokud chce být jeden z nejlepších, protože vše není jen o tom jak hrajete, ale i jak se chováte.
Pokud chce příklad, tak ať se podívá na Messiho, který je nejspíš nejlepším hráčem všech dob, a přesto nevyvolal žádné kontroverze. Má skvělý přístup a pro svůj tým maká. Pojďme se přesvědčit o jedné věci. Pan Balotelli není Messi. Takže místo toho, aby dával fotbalu i samu samému špatné jméno, by měl sklonit hlavu a ukázat, co dokáže. A ne skučet.
Mé vzpomínky na rugby, když jsem hrál, jsou dělání ´tackles´ a dostat letem míč k zemi. Pamatuji si, jak jsem ležel na zemi s monoklem a přemýšlel: ´Jak se to stalo?´. Byl jsem moc malý, abych byl dobrý.
Ale miluji tenhle sport a nemůžu se dočkat, až tenhle víkend začne Six Nations. Bude zajímavé vidět, jak si povede Anglie pod Stuartem Lancasterem a kolik času dostane, protože naše média si myslí, že máme dar od boha vyhrávat všechno.
A proto všichni byli zděšení, co se stalo na mistrovství světa. Až byste si mysleli, že svět zrovna skončil. Ale jen protože jsme vyhráli v roce 2003 - jde mimochodem o jeden z největších okamžiků mého života; Jonny Wilkinsone, miluji tě! - neznamená, že budeme vyhrávat pořád.
Standart ostatních týmů se zvedl, a tak je to stále těžší. Ale není nic tak napínavého jako zápasy Six Nations. Budu nalepený ke své obrazovce jako všichni ostatní.
Ian Holloway